Recenze: Místo zločinu: Plzeň 1. řada - 10%

Být jó sarkasta, tak do recenze na aktuálně nejnovější kriminálku České televize, Místo zločinu: Plzeň, vetknu suše jen dvě slova. Martin Stránský. Ať už totiž uvažuji tam nebo zpátky, nenacházím na šestidílné první řadě více kladů. Vím, byla tady již opravdu velká halda blbých detektivek. Ani jedna však zatím nepůsobila tak unaveně, trapně a zbytečně.

Mívám odedávna potřebu využívat druhé odstavce k naťukávání děje. To abych představil postavy, herce, rozvíjel zápletku a rozbíjel pak jednotlivé nepěknosti. Ale ať dělám, co dělám, u Místo zločinu: Plzeň tohle nejde. Je zde mordparta vyšetřující vraždy v Plzni. A je v ní Martin Stránský a Jan Zadražil, kteří tráví před kamerou nejvíc času ze všech. Howgh. O všem ostatním nedokážu erudovaně referovat, poněvadž jsem tvůrčí záměry nepochopil nebo spíše nemohl pochopit.

Zkusím vám to ale popsat. V prvním díle je představen detektiv Knapp (Martin Stránský) jako troska vydlabaná pivem. Jeho kámoš je kapitán Karas (Jan Zadražil), co se chová jako povýšený kokot. Řeší společně případ zavražděné paničky, kterou zakuchl jakýsi smrtonosný Plzeňák s maskou podobnou té z Vřískotu. Potud dobrý. Jenomže pak přijde druhý díl, třetí, čtvrtý… a pokaždé jako kdyby někdo zapnul restart. Nejenže tu neexistuje žádný všeobjímající příběh a postavy se nikam neposouvají, ale Zadražil se až na výjimky nechová jako ten kokot z prvního dílu, a Stránský již nepije jako žínka na tabuli. 

Co je snad ještě srandovnější, je zbytek ústřední partičky. Jakkoliv se postavy Stránského a Zadražila nijak nerozvíjí a naopak často popírají všechno, co o nich scénář do té doby vyžvejknul, mají v seriálu naprosto drtivou přednost před ostatními. Šéfové v podání Vladimíra Kratiny a Lukáše Vaculíka promluví za šest dílů asi deset vět. Dále je zde mladý policajt Vladimír Polívka, který řekne asi tři a půl, a Berenika Kohoutová, která nebýt posledního dílu, procedila by tak jednu. Jít o celovečerní film, vytušil bych, že tu někdo brutálním způsobem stříhal. V seriálu se tak ke dvěma bezpohlavním protagonistům přidávají další čtyři postavy, zašlápnuté jako vajgl. Kdo je hodný? Kdo je moula? A kdo šmejd? Ptám se a se steskem vzpomínám na Případy 1. oddělení.

Není sporu, že scénář k Místo zločinu: Plzeň je něco příšerného. A tentokrát mi ani nejde o jednotlivé kriminální případy. Ty jsou prostě jen rutinně nezajímavé a s dobrými postavami a slušnými dialogy by představovaly ten nejmenší problém. Jenomže ze svatého triptychu Vraždy v kruhu, Labyrint a Místo zločinu: Plzeň má plzeňská sága jednoznačně nejhorší přímou řeč. Hromadí se zde jakési bonmoty a nepovedené fóry, co narušují jinak úplně normální vážnou komunikaci. Tak třeba:

• Někdo zavraždí známou paní a mordparta si u stolu podává její fotku na titulce Blesku. Vaculík ostatním sděluje, že se jednalo o jednu z českých celebrit. Stránský se podiví: „Česká celebrita? Co to je?“ A Zadražil promptně: „Druhá odmocnina z nuly.“
• Detektivové se baví u stolu a nastane dramatická pauza. Stránský popadne dvě fotky. Jednu fotku oběti před smrtí a druhou po smrti. „Víš jakej je mezi nima rozdíl?“ zeptá se Zadražila a dodává: „Dva dny.“
• Zadražil se Stránským potkávají Polívku před místem činu. Polívka kouří. „Co to hulíš?“ ptá se Stránský. „Vanilkový doutníčky,“ odpoví Polívka. „Asi chce bejt jako ty,“ řekne na to Zadražil. „Úplně blbej.“

Smutné na tom všem je, že to má celé pod palcem kdysi jistý a kvalitu zaručující Jan Hřebejk. Jistě, většina mých výtek míří ke katastrofickému scénáři, přesto je vizuální požitek z jistě drahého produktu veřejnoprávní televize zcela minimální. A bohužel genius loci Plzně, jako výchozího bodu pro vznik tohoto seriálu, spočívá v hláškách, velmi nápadně zakomponovaných do dialogů. Někomu můžou větičky typu „ty vypadáš, jako kdyby tě právě vytáhli z Radbůzy“ a „já tě vodsud vystřelím, že poletíš až do Štruncáků“ připadat dostatečné. Mně ne. Kór, když, tím veškerá plzeňská složka ve filmu hasne. Přízvuky? Pražské. Jak jinak.

Ačkoliv se snažím v recenzi vykřesat z látky trochu WTF humoru, převládá v Místo zločinu: Plzeň především nezábava. Kromě Martina Stránského, kterému role vágusoidního policajta překvapivě svědčí, je všechno nudné a nezáživné až běda. Strach se v Labyrintu alespoň nebál akce. Hřebejk se zahleděl do severských kriminálek z počátku milénia a půl hodin po dvanácté se snaží dohnat svět. A když se přeci jen pokusí o akční scénu, působí to, jako kdyby se dva neherci napucli houbiček a snažili se v suterénu nemocnice najít umývárnu. Se podívejte.

I kvůli prachbídnému scénáři jde tedy o to nejhorší, pod co za celou svou kariéru Hřebejk přilepil své jméno. A ano, včetně toho nesmírně dementního filmu, ve kterém se Jiří Langmajer s Hynkem Čermákem šolíchají nahatými hýžděmi ve sprše.

Recenze: Labyrint 1. řada - 30%

Jiří Strach točí kriminálku. Suchá věta, co dokáže hnout diváckým zájmem. Proč? Protože Strach umí ulít atmosféru jako málokdo a ty nejlepší televizní věci, co jsme v posledních letech s kolegy chválili do nebes, pocházeli od něj. Takže ještě jednou a teď už v minulém čase. Jiří Strach natočil kriminálku. A selhal. Bohužel.

Párek bruslařů najde u zamrzlého rybníku zavražděného politika. Na místo přijíždí kriminalista Michal Remeš (Jiří Langmajer) s kolegou Danem Grossmanem (Stanislav Majer) a docela to funguje. Oba působí obyčejně, leč sympaticky a zima leze za nehty jak divá. A s důvěrou k tvůrcům jsem náhle schopný odpustit i to, že mrtvola co má propíchnutou zadnici kůlem o šířce litrové petlahve, je probodnutá mečem a má být zmlácená jako žito, vypadá spíš jako modýlek z reklamy na Axe. Je to fajn a zajímá mě to. Jenomže pak přijede slovenská kolegyně Tamara Berkyová (Zuzana Kanócz bez dabingu) a celé to jde až obdivuhodně rychle do kopru.

Bože chraň, že bych se snad chtěl strefovat do Kanócz jako takové. To jen s příchodem její slovenské vyšetřovatelky přeroste rutinní kriminálka v mezinárodní konspiraci a lžíce sirupu se promění na rybí tuk. Zaprvé, scénárista Peter Hudský evidentně viděl švédsko-dánský Most a líbil se mu. A zadruhé, líbil se mu hodně. Vražda českého politika se totiž až neobyčejně podobá vraždě jedné slovenské roztahovačky a do čela seriálu se dostane Kanócz, co si až podezřele tyká s Aspergerovým syndromem, a nezadaný ťunťa Langmajer, který jí v jednom kuse kouká na zadek, ale bojí si říct. Chudák chlap.

Nepřiznanou podobnost charakterů i námětu zvládnu celkem snadno. Celkovou nepřehlednost Labyrintu ale ne. Z dvojité vraždy se stane náboženský komplot, sériové vraždění dle obrazu od Bosche, geniální pomsta bývalého trestance a tak dál. Děje a vedlejších postav je na sedm hodinových dílů přehršel a já to prostě nedal. Kór když začal Langmajer dedukovat v rozvitých větách typu: „Kovářová se potkala se Štefanem, zatímco Sandera byl doma,  Kamberský seděl na záchodě, Kovář pracoval na dílně a Rychtera tím pádem zrovna tloukl špačky“. Hudský dávkuje postavy a podzápletky a doufá, že tím dodá příběhu váhu. A já se zhruba od půlky v obsahu utopil a už mě nevylovili.

Labyrint paradoxně nejvíc funguje, když si na nic nehraje a servíruje ty nejmenší a nejmalichernější lidské příběhy. A tak mě nejvíc bavil vesnický policajt Vojtěcha Kotka, co se úsměvně, byť nesměšně snaží hrát na detektiva. Herecky pak všechny převyšuje Martin Zahálka, jehož trochu nablblý rozzuřený fotřík je snad jediná trochu barvitá postava v celém seriálu. Langmajerův Remeš? Nudný patron bez emocí. Majer a Kanócz? Na větší herecké výkony nemají v nahuštěném ději čas.

Ten, kdo mi tu ale drásal nervy non plus ultra byl šéf v podání Miroslava Donutila. Smysl jeho postavy v seriálu? Pitomě ječet na své podřízené, ať koukají makat a že na něj tlačí tisk. V roce 2015, postoosmdesátéosmé. I ta šéfová z Kobry 11 v saku s vycpávkami a tizianovou rtěnkou to zvládala s větší nonšalancí.

Směrem ke konci se navíc v Labyrintu začínají hromadit pěkně propečené WTF momenty. A ačkoliv mají převážně základ ve zbrklém scénáři, dovoluji si z nich vinit hlavně Stracha. Že je někdo takto zkušený a kvalitní nedokázal vychytat anebo mu dokonce připadaly v pořádku, je skoro námět na delší diskusi. Tak namátkou:

• Chlapa nahání po baráku vrah. Běží se před ním schovat do sklepa, ze kterého vede jenom jeden východ. Vrah ho najde, sklep zapálí a ten začne hořet jako suchá sláma. Chlap popadne mobilní telefon, zavolá pohotovost, z posledního dechu odsýpe adresu (nic jiného) a odpadne. Střih. O vteřinu později leží v nemocnici, na sobě pár oděrek a živě si vykládá s policajtem.
• Biskup František Němec je uvězněný v kleci s ženskou. Vyměňují si nejprve nějaké vylekané fráze, načež jí Němec řekne: „Budu se za vás modlit“, padne na kolena a skutečně se začne okamžitě modlit.
• Policejní komando se samopaly zasahuje v polorozpadlé chalupě, ve které by se měl schovávat vrah. Zatímco přelézají po žebříku ani ne dvoumetrovou zídku, spustí se naplno ta známá BURÁCEJÍCÍ ÁRIE CARMINA BURANA (jo, vážně tahle) jako kdyby právě dobývali hrad.

A vůbec, nepamatuji si, kdy jsem si u jakéhokoliv televizního či dokonce filmového produktu aktivně vyhledával, kdo je zodpovědný za tak příšerný a nehodící se hudební doprovod. Akční scéna? Rozverný motiv jak z filmu od Chaplina. Někdo jde v noci lesem? Temný, záhadný podkres, to kdyby vám náhodou nedošlo, že se máte bát.  Do Labyrintu navíc někdo koupil tu známou písničku od Hoziera, tedy tu temnou, drsnou, naléhavou věc známou z rádií. V seriálu je použita tuším třikrát a pokaždé, když se to nejméně hodí. A kór ve scéně, kdy Langmajer nahání po pražských barech svojí náctiletou dceru a do toho se opakuje ta procítěná prosba „Take Me To Church“, je další WTF moment na světě. Nevím, jak moc je za tohle všechno zodpovědný Ondřej Brzobohatý, ale aby byla hudba nejslabším článkem jinak podprůměrného seriálu, to už chce fest výkon.

Blbé je, že mě se už ani nechce pokračovat. Probírat, jak suše a bez emocí zatočí scénář s Majerem a Kanócz a jak samotné finále zadusilo i poslední naděje na civilní zakončení příběhu. Je tu toho prostě moc. Moc děje, moc náhod, moc podivností a celé se to bere znovu a zas moc a moc vážně. Takže do stejné latě k Vraždám v kruhu a do příště radím ubrat. A nejlépe se přilepit na Kotkovu postavu, jednu z mála jiskřiček sympatie v seriálu bez jiskry.

PS: Znělka je to nejlepší, co jsem zatím v rámci českých seriálů viděl. A dokonce mi v dobrém připomněla úvodní titulky z první řady Pozůstalých. Oba palce nahoru.

Recenze: Wayward Pines 1. řada - 70%

Agent americké tajné služby Ethan Burke (Matt Dillon) nabourá s parťákem kdesi uprostřed ničeho svůj kadilak. Probudí se pak v malém městečku Wayward Pines, kde se všichni chovají divně, někdo tam všechny v jednom kuse šmíruje kamerou a za Boha se nemůže dostat pryč. A já, skromný nadšený blogger, si po deseti epizodách téhle minisérie lámu hlavu, jak sepsat recenzi bez zásadních spoilerů a ještě k tomu udělit spravedlivá procenta.

Popadnu to celé proto tak nějak šejdrem. Wayward Pines je adaptací knížky, kterou jsem nečetl. Potřebné miliony však do ní nalil M. Night Shyamalan, což je ten kdysi slavný režisér, co natočil svá životní díla příliš brzy. Dovedu si dobře představit, že autor předlohy Blake Crouch zbožňuje Stephena Kinga. Ba že přímo žere jeho příběhy o skupinkách lidí, kteří čelí něčemu velkému, zlému a podivnému. A desetidílná série Wayward Pines tak trochu působí, jako kdyby hrstka talentovaných tvůrců vzala tu nejtlustší kingovku a přetavila jí do krátkého, desetidílného seriálu.

V deseti epizodách tohoto mysteriózního sci-fi se toho totiž stane hrozně moc. Žádný výplňový díl, vláčné konverzace a sáhodlouhé pohledy do minulosti. Ne. Wayward Pines vás nenechá vydechnout a tlačí do vás hromady béčkového příběhu, seč mu stačí síly. Příběhu, který mění nálady, žánry, kladné hrdiny a vlastně neustále něčím překvapuje. A ačkoliv budete často srovnávat konkrétní epizody s jinými seriály (namátkou třeba s Twin Peaks, Banshee, ale i Under The Dome), ve výsledku je to vlastně celé až dost nečekaně své.

Ústřední myšlenka, námět a i výrazná pointa, kterou tvůrci vyžvaní sympaticky už v páté epizodě, to všechno je fajn. Jenomže Wayward Pines není komorním thrillerem o malém městečku, to nás jen Shyamalan v pilotní epizodě tahá za fusekle. Příběh postupně nabývá mamutích rozměrů a doslova žadoní o dvojitý počet epizod, napěchované webovky a  možná i uživatelský manuál. Od doby, kdy do příběhu výrazněji zasáhne David Pilcher (Toby Jones) by totiž seriál potřeboval zpomalit. Zpomalit, rozebrat, ujasnit. Protože byste to totiž celé rádi slyšeli dopodrobna.

Jenomže Wayward Pines nezpomalí.

Dál chrlí příběh o kadenci opakovací pušky a řadou výstřelů za sebou nechává obrovité díry. A možná i proto se mi nechce výjimečně prohrabávat zdejší dějové linky, psát jestli je Dillonova manželka (Shannyn Sossamon) hysterka nebo jak moc otravní jsou zdejší puberťáci (hodně). Wayward Pines funguje v takové té oddechové sci-fi rovině, co od vás nechce žádné velké mozkobraní, ba naopak pasivní, nenáročnou konzumaci. A to není špatně. A ačkoliv jsou si oba projekty vzdálené na dlouhé míle, Wayward Pines spadá do stejného ranku s výtečnou a zábavnou Invazí. Ani ta se totiž nesnažila o žádnou pavědu. Měla prostě Williama Fichtnera, co blbě čuměl, byl možná ufon a všechny nás to vlastně tuze bralo. 

Možná i proto výjimečně šetřím municí. Neprobírám některé silně nesmyslné podzápletky a vlastně nekriticky stvrzuji, že jsem se bavil. Je vlastně až komické, jak se v seriálu promítá Shyamalanův otisk, ačkoliv je režisérem pouze jedné epizody a se scénářem nemá společného lautr nic. Dokud totiž Wayward Pines tápe a neobrací své karty, funguje v něm jemný horor, mysteriózno i napětí mnohem lépe než pak. Stejně jako ve Znamení, Vesnici nebo Ženě ve vodě.

Vidět první řadu Wayward Pines podruhé, a být tedy konfrontován se sáhodlouhými scenáristickými kličkami, asi bych byl mnohem menší optimista. Jenomže na jedno polknutí není dvakrát co vytýkat. Výsledek je upřímný, zábavný, akční a kdo rád používá slovo „guilty-pleasure“, ten si ho tady může nalepit.

PS: Crouch už stihnul napsat další dvě knížky o Wayward Pines. Sledovanost seriálu nebyla bůhvíjaká, ale sympaticky rostla, takže pravděpodobnost dvojky je tak pade na pade. První řada ale úplně v pohodě obstojí i jako uzavřená minisérie. Tak se nebojte.

Recenze: Jonathan Strange & Mr. Norrell - 60%

Jonathan Strange & pan Norrell je údajně velmi známá knížka, kterou zřejmě četlo velké množství lidí.  Já ne. Taky je to podle všeho knížka, co má 700 stránek, tudíž jí lze patrně použít i jako zbraň při nutné sebeobraně. Pojďme si tedy takhle při čtvrtku hezky pospolu zazoufat. Kéž by pro každou knížku, která je proslulá, tlustá, originální a naditá nápady, vznikaly na BBC sedmihodinové minisérie se špičkovou vizuální kvalitou. Tu totiž Jonathanu Strangovi & panu Norrellovi nemůže upřít vůbec nikdo. Ani já.

Představte si totiž takové to typické televizní drama z ostrovů. Hromada nehollywoodsky ošklivých herců, černota, super kostýmy, dlouhé dialogy, a když pusu, tak ne jazykem. Jenomže Jonathan Strange & pan Norrell je přepis knižní fantasy o dvou kouzelnících z devatenáctého století, kteří přivádějí na svět magii a bojují se společenskými konvencemi. A magie se v příběhu používá fest. A to nejen tak, že se někomu na nose spraví brýle nebo na okamžik rozšafně vzlétne do vzduchu cylindr. V téhle fantasy píseční koně opravují převrácenou loď a chapadla z břečťanu čeří bitvu u Waterloo. No less, no more.

Nejde navíc jen o příběh těchto dvou mágů, kteří ohromují svými kouzly strnulou londýnskou veřejnost. Do celé patálie se montuje i alternativní svět, kterému vládne zlotřilý elf (Marc Warren) a v němž nachytané lidské duše hypnoticky tancují na klasickou hudbu. Což o to, Warren je (opět) skvělý záporák a má boží účes. Zároveň mi ale jeho linie zničila příběh, který jsem si při první epizodě vysnil. Chtěl jsem totiž vidět civilní příběh o vzestupu magie v dickensovské společnosti. A nikoliv potrhlé fantasy, v němž se může dít cokoliv.

Jonathan Strange a pan Norrell má největší grády, když před sebe tvůrci postaví jednoho z mágů a známou historickou skutečnost. Epizoda, ve které Strange pomáhá vojákům v Portugalsku je božská. Vtipná, výtečně natočená, dobře gradující. Jen, co se však dostane víc do popředí Havraní král, kletby nebo svět za zrcadlem, kvalita trpí. Nebo přesněji: trpí moje pozornost. Jak autoři zboří hranice a začnou je do nekonečna posouvat, výsledek se začne vzdalovat od toho mého vysněného dramatického fantasy.

Problém jsem měl navíc i s tím, že tu více či méně není komu fandit. Pan Norrell se poměrně brzy změní z tajemného kouzelníka v tajemného suchara, jehož tajemno vás popravdě spíš nasere, než zaujme. Jonathan Strange je zase až moc pečlivě tlačený sympaťák s posláním, kterého by nejspíš hrál Hugh Grant, být mu o dvacet let míň. Ostatní postavy jsou pak už jen typické anglické karikatury. Ráčkující tlusťoch, pošetilý nemág, opilý bezdomovec. Rozhodně nikdo, koho byste si nejraději vylepili na stěnu. 

To, co se tu ale nevymáčkne z postav, se vytlačí z herců. Plochost, kterou Norrellovi vtiskli scénáristé (nebo i samotná autorka?) tu Eddie Marsan z Ray Donovan vlní k dokonalosti. A to naprosté. A najednou chci začít s třetím Rayem Donovanem ne kvůli Voightovi a Schreiberovi. Ale kvůli jemu.

Je prostě obrovitá škoda, že je to celé tak moc… divné. A vlastně se ani moc nedivím, že to jindy tak jistému BBC v ratinzích tentokrát tak zuřivě nevyšlo. Držet se to v té kouzelnicko-džentlmenské rovině, byl bych nadšený. Takhle je to jen dobře vypadající, senzačně odehrané, vší tou fantastičností až příliš přehnané cosi. Cosi s nepopiratelnou kvalitou. A kouzlem. Kdo by to byl řekl.

Recenze: Policie Modrava 1. řada - 30%

Tohle bude speciální recenze. Recenze hitu. Společně s dalšími dvěma a půl miliony diváky jsem se totiž šestnáct nedělí v kuse díval na nejsledovanější českou dramatickou sérii od doby Života na zámku. Na Policii Modravu. A teď jsem tady, still standing, abych ze svého popsaného poznámkového bloku vyzobal to nejdůležitější. Hezky postaru, tak jak mě to učil kolega Šalda.

Polopatě. Jana Vinická (Soňa Norisová) zdrhne z velkoměsta a jede šéfovat policejní stanici do šumavského zapadákova. Proč? To se vlastně neví. Občas ale za ní přijede z města její manžel (Alexej Pyško), s rozhalenkou a chlupy na hrudi o velikosti ukazováčku, a říká jí: "Jano, už se na to vyser, a pojeď za mnou domů." A ano, cedí to tím svým Pyško-Willisovským meďákem a zní to neuvěřitelně cool. Jenomže Norisové se na Modravě líbí. Teta pošťačka (Jana Boušková) jí totiž vyváří polévky z kopřiv a svíčkové na smetaně, a tak Norisová spokojeně kyne a sem tam si převlékne stylový blejzr z háemka za huňatý svetr od větráků.

Její policejní tým je navíc docela libovka. Blonďaté policajtce Krásenské (Jaroslava Stránská) zanáší manžel opilec s prsatou servírkou. Ona pak celou sérii probrečí, protože nemá ani prsa, ani manžela. Jaroslav Satoranský (major Koutný) má pak zřejmě hrát takového toho senior fízla, co už leccos zažil a krev neviděl jenom v televizi, když zrovna dávali Upíra z Feratu. Jenomže jeho herecký projev poplety z Krkonošských pohádek vážně nevzbuzuje onu kýženou důvěru. A pak je tu třeba podporučík Votava (Matěj Holán), na kterém není zajímavého vůbec nic, až tedy na fakt, že ve čtyřleté pauze mezi prvním a druhým dílem mimoděk přibral snad patnáct kilo.

Na Modravě se zkrátka kupí jedna divná figurka vedle druhé. Hraje zde třeba i Ladislav Mrkvička, který má na sobě v jednom kuse těsný trenčkot a pořád někam sprintuje, jako kdyby nebylo žádné zítra. Negramotnému traktoristovi zase přezdívají Venca Kurva a je jim jedno, že je zrovna neděle, osm hodin večer a dívají se děti. V interakci vesničanů zkrátka prostupuje na povrch takový ten lehce kameňákovský styl humoru. Baví se dva a jeden z nich nedoslýchá: "Musíš mluvit nahlas, blbě slyším." Druhý zakřičí a nedoslýchavý odpoví: "Nemusíš tak křičet, nejsem hluchej." Chápu, že v takovém případě máte potřebu pochválit svůj inteligenční kvocient a vypnout televizi...

JENOMŽE

...kriminální případy prostě nejsou blbě napsané. Na rozdíl od Vražd v kruhu, kde scenáristicky řádila prdlá ezoterička Procházková, je struktura Policie Modrava sympaticky upřímná. Bodejť by taky ne, většinu epizod sepsali zkušení autoři detektivek typu Kratochvíl, Horáková a Pospíšilová a jejich výtvory do vesnického prostředí docela sedí. Krádež stíracího losu, záhada přesunutého lešení, zneužívání telefonu Stanislava Zindulky pro dlouhá volání do Ameriky... Jo, takové věci Mentalista běžně neřeší. K zapadákovu to všechno ale tak nějak patří a scénáristé si s tím překvapivě UMÍ PORADIT.

Třikrát škoda, že režisér Jaroslav Soukup je prostě neumětel a nemá nejmenší ahnung, jak pracovat s tempem. Prvních zhruba pět minut každé epizody tak vypadá jako sestřih nějaké dlouhé série a tak jsem se pokaždé ztratil v základní premise, ještě než jsem stihl otevřít brambůrky. O střihu Modravy by se vůbec daly vyprávět příběhy. Soukupův tým milerád stříhá scény zhruba dvě minuty předtím, než se v nich začne dít cokoli zajímavého. Příklad? Policista jde sám k objektu, který vypadá nebezpečně. Dostane se k plotu, divák zpozorní, a najednou šup a sledujeme Norisovou se Stránskou, jak v policejní kantýně baští knedlíky.

A tak se i díky patlalovi Soukupovi kupí v Policii Modrava scény a situace, které jsou prostě regulérně legrační. Tak třeba Norisová přijde domů za Bouškovou, která právě něco oslavuje. Boušková zahlaholí, nabídne Norisové bonboniéru se slovy "zkus třeba tenhle" a podává jí otevřené Toffifee. A podobných kontrastů, kdy scénář patrně zamýšlel něco a režie to poté pojala po svém je tu prostě až nepříjemně moc. A ruší to. A zároveň teda i hurónsky baví. 

Na druhou stranu palce nahoru za rovnou dvě slavná camea. Milovníka žen a namakaného záchranáře tu hraje hokejista a komentátor David Pospíšil. Nemá elektronickou tužku, zato hlas Jiřího Dvořáka. Druhé cameo je zase živou vodou pro fanoušky Breaking Bad a Better Call Saul. A vyžaduje bystré oko.

Je navíc docela překvapivé, že Policie Modrava příliš zdatně neplní ani roli reklamy na Šumavu. Obraz je sice sem tam prokládán hezkým statickým záběrem na lesy (a občas taky na někoho, jak "nenápadně" jede po polní cestě Škodou Yetti), převážně je ale Soukup zhruba tak zdatný kameraman jako někdo z diváckých zpráv. A tak uděluji stejná procenta, avšak odlišné verdikty Modravě, i již vzpomínaným Vraždám v kruhu. Zatímco v těch demence scénáristky přebila i velmi slušný vizuál, zde se obstojnému scénáři nedaří přebít Jaroslava Soukupa. Přesto jde o dílo, které mnohem víc ví, na koho míří a jakým způsobem kráčí k cíli. A votopřecede.

Recenze: Code of a Killer - 50%

To vám bylo tak. V osmdesátých letech někdo na anglické vsi nezištně vraždil holky. A zoufalí policajti nemohli zaboha přijít na to kdo. Shodou okolností tou dobou doktor Alec Jeffreys vynalezl zkoumání DNA pomocí genetických otisků. A kdo se na vysoké musel učit základy kriminalistiky, ten už určitě zdvihá paži do vzduchu. Jojojo, díky Jeffreysovi tenkrát vraha po pár letech dopadli a spravedlnosti tak bylo učiněno za dost. A co na to britská televize ITV? Ta nabyla dojmu, že nám o tom musí zpravit ve stotřicetiminutové minisérii.

Zhruba hodinu v kuse bych vám byl schopen vyprávět, jak mám rád anglické kriminálky na pokračování. Jak umí pracovat s postavami, skládat dějovou mozaiku a přitom si uchovávat svojí chladnost, tolik odlišnou od zaoceánského tepla. Code of a Killer je ale seriál o dvou hodinových dílech. A namísto řady postav a jejich drobných mikropříběhů, se zabývá jen těmito dvěma pány nahoře. Ten vlevo je herec John Simm s vousy, a coby Jeffreys maká na svém převratném objevu. Ten vpravo je policajt hraný Davidem Threlfallem a takhle se tváří pořád. Nejdříve se tihle dva neznají, pak jo, a nakonec za pomoci genetických otisků najdou vraha. Gratulki.

Code of a Killer není kriminálka ve své typické podobě. Neexistuje zde řada vedlejších divnopostav, na které by se mohl divák podezřele koukat a spřádat přitom závěry. Jde spíše o jakousi zfilmovanou sérii událostí, sem tam proloženou o dramatickou, dobře natočenou vsuvku. Což jednoho spíše nakrkne než naopak. Sledujeme Threlfalla, jak najde první oběť a jde o tom informovat rodiče. Herci v tu chvíli fungují, emoce taky. Jenomže z načatého dramatu brzy sejde. O chvíli později už hraje prim Simm (co by taky s takovým jménem taky dělal jiného), děj se co chvíli přesouvá o měsíce a roky dopředu a vám to tedy poměrně brzy dojde. Co? Že sledujete učebnici bez života.

Zatímco je první půlka ještě relativně slibná, druhá už jenom kupí suché informace, na které nejste zvědaví. Vrah je člověk, který se v minisérii předtím vůbec nevyskytuje, a jedinou napínavou scénou je tak zpomalený záběr na kráčejícího Simma, držící v ruce genetické otisky vraha v době, kdy ještě coby divák nevíte jistě, jestli jde o toho pravého. Střih, podání ruky. A povinné závěrečné titulky, z nichž se dozvíte, že Jeffreysovi je aktuálně sedmdesát let a ve volném čase se zabývá šťouráním se v uchu pírkem do vlasů. Práce s postavami a dějové střípky? Zapomeňte. Zůstal jenom ten britský chlad a jemu odpovídající vizuál, který takhle separátně neurazí a ani nenadchne.

A jak je u projektů ITV zvykem, jejich půlminutové upoutávky vypadají podstatně křupavěji než jak pak v reálu křupe výsledek. Jen se mrkněte. Skoro mě to nutí se podívat znovu a přidat pár procent navíc.

Ale nepřidám. I takové Dobrodružství kriminalistiky zvládlo převyprávět skutečné kriminální příběhy s o třídu větší grácií. Takže pokud ve vás pohled na chlupatou dolní čelist Johna Simma nevzbuzuje nějakou zvláštní erotickou touhu, s klidem věnujte ušetřený čas... třeba třetímu Zaklínači. Uděláte dobře.

Videohry: Proč nečtu české herní weby?

Došlo mi to teprve docela nedávno. Stejně jako řada jiných hráčů se nemůžu dočkat vydání nějaké velké očekávané videohry. Příklad? No dobře, třetí Zaklínač. Času mám aktuálně asi tak stejně jako Honza Bendig chlupů na hrudníku. Jsem si ovšem naprosto jistý, že si tu hru jednou zahraju a taky se na to těším. A jsem vlastně zatraceně zvědavý, jestli je ta hra tak dobrá, jak jsem si jí během těch dlouhých měsíců vysnil.

Vpravdě normální věc. Běžnej život. Vybíráte si dovolenou, obrázky v cestovce se vám líbí a cena je podezřele přijatelná. Konkluze? Mrknete se na internet na ohlasy lidí, co tam už byli. Potkáte v baru dívku a líbí se vám. Jenomže druhý den na Facebooku zjistíte, že má jako druhé jméno uvedené Ňuňulinka a že v jednom kuse sdílí citáty o životě psané Comic Sansem. A je po lásce. Žijeme v době hodnocení. Svoje časové a finanční investice si ověřujeme na internetu. A jestli investovat půl druhého tisíce do třetího Zaklínače, to už je suma, kterou si potřebuji od někoho nechat posvětit. Od člověka, který je odborník a který mi ji doporučí anebo ne. Od autora herní recenze.

Na to, jak je tržní segment, rozumějící článkům v češtině, enormně malý, existuje v Čechách vcelku dost masivních herních webů. Dělají je ostatně lidé, které znám, kterých si vážím a před kterými smekám za tu hromadu více či méně bezplatné lopoty. A tak si takový malý český hráč může vybrat z celkem široké škály recenzí třeba na toho Zaklínače III. I já bych si chtěl vybrat. Ale nevyberu si. A v následujících odstavcích se pokusím osvětlit proč.

Stejně jako si občas zoufáme, že v české společnosti přetrvávají jisté negativní zvyky z minulosti, i herní novinařina si sebou už léta nese své nešvary. Má vyjít Zaklínač. Jupí. Všichni jsme na to čekali jak na prázdniny. Během týdne se vyplaví deset takřka generických recenzí. Web, který jí přinese jako první, se vcelku logicky chlubí svojí rychlostí. Ten, který jí přinese se zpožděním, se zase kasá, že je ta jeho poctivější, z více hodin hraní a vůbec jediná pravdivá. A když nakonec vyjde, nepoznáte v podstatě rozdíl od té první. Mezi řadou totožně stavěných recenzí tak logicky vítězí ta, která vyjde před ostatními. Hurá, konec závodu.

Ne, nejsem až takový debil. Je mi jasné, že ten píše lépe, ten hůře a támhleten... no o něm ani nemluvím. Jenomže má vyjít Zaklínač, všichni na něj čekají a my přeci MUSÍME NAKRMIT ČTENÁŘE článkem na čtyři áčtyřky. Rozumím té logice. Jenomže já nemám čas ani chuť si takhle dlouhý článek číst. Už tak koukám do monitoru či na mobilní telefon ohavně dlouhou dobu, a nechci si jí zbytečně prodlužovat o další nekonečné minuty. A proto otevřu článek, přečtu si verdikt a zase ho zavřu. Že o hodně přicházím? Vlastně ani ne, na devadesát procent jsem totiž jenom ignoroval patnáct tisíc znaků o této výstavbě:

• První odstavec až dva o Polsku, penězích, národní hrdosti a odkladech.
• Další o tom, do jaké patálie se to Geralt dostal tentokrát.
• Dlouhé vyprávění o konkrétnostech, které za a) už jsme slyšeli v PR zprávách, b) nepotřebuji znát nutně. Od toho, jak je svět velký, po ukázky questů. Nebude ani chybět detailní popsání bojového systému a perků. Kabrňáci přidají ještě košilatý vtip o Geraltově sexuálním apetitu a dva tři spoilery navíc.
• K závěru se pochopitelně musí popsat grafika, zvuk a nároky na železo. Tohle kombo se nesmí objevit ani o odstavec dřív, to je přece jasný.

Hotovo dvacet. A je venku dlouhý článek plný informací, ale skoupý na názory. Recenze počesku rovná se osmdesát procent deskripce nějakého problému (ať už příběhu, dovednostních stromů, konkrétního herního obsahu nebo čehokoliv jiného), většinou zakončená tím, že to autorovi buď přišlo fajn anebo se v tom naopak topil. No more. Jako kdyby české recenzenty vázala jakási neviditelná osnova. Opravdu chceme tohle všechno vědět? Opravdu toužíme číst článek dlouhý jako den? Opravdu se nám chce postoosmdesáté procházet mustr "obecnosti, příběh, svět, činnost, ovládání, grafika, konec"?

NE.

S otázkami ale nekončím. Jenom si přezuji boty. Bavil by vás číst Fuka, kdyby si vtipně nehrál s textem, nevypichoval nečekané postřehy, přestal interagovat s oficiálními texty distributora a tak dál? Přečetli byste si Spáčilovou, kdyby její recenze byla zhruba osmkrát delší? Pojďme se vykašlat na sáhodlouhé popisy všeho. Vždyť recenze přeci nerovná se manuál. Pojďme psát kratší texty, hravé, pokaždé jiné, které bez vyzrazování většiny herního obsahu hru doporučí anebo naopak. Herní obsah se přeci může proprat v samostatných článcích, no ne? Recenze by měla být krátká, autorská, úderná a s jasným názorem. Je to těžké, já vím. Ale web, který jako první ustoupí z léta zažité nudy, tomu dám svůj lajk na Facebooku a půl království k tomu.

Ono je to ale jedno z druhým. Pro charakterní recenze, články, na které bych se těšil a s chutí si je přečetl, musí existovat i charakterní autoři. Ještě smutnější ale je, že takové lidi mezi českými redaktory máme! Přesto s nimi weby nepracují jako s bohatstvím, nýbrž se součástí svého inventáře. Jen si rozklikněte na libovolném webu profil autora. Co najdete? Suchý soupis jeho článků anebo čtyřistačtyřku. Já ale přeci potřebuji vědět, CO TO JE ZA OSOBU, co dala Zaklínači šest z deseti. Jestli je jí dvanáct nebo padesát. Co hraje nejradši a jaký má vkus. Dalo by to takové práce? Nedalo. A web by byl zase blíže projektu, jehož aktivem jsou názorově silní autoři a nikoli honba za rychlostí a vysokým průměrným počtem apdejtů za den.

Názor. No schválně, jen si to slovo řekněte nahlas. NÁ-ZOR. Je krátké a zní drze. A to je přesně ta esence, která zatím českým herním webům chybí. Krátkost a drzost. Proč číst desetkrát za týden novinku s názvem "Hra X o sobě dává vědět na nových obrázcích"? Ale no tak, pane Článek, získejte si mě trochu. Donuťte mě kliknout na to píárko krkolomně přeložené z angličtiny. Pojmenujte se třeba "Hele, jak hra X vypadá na nových obrázcích extrémně hnusně" a pobavte mě už svým nadpisem. Vždyť se chceme bavit přece. My všichni. A proto koneckonců utíkáme z pracovních povinností do světa videoher.

Jsem dvojitý pokrytec, dalo by se namítnout. Přes deset let ťukám o hrách a zmohl jsem se namísto reforem na jeden táhlý plivanec. Netvrdím skálopevně, že aktuální podoby herních webů byly vždycky špatné. Doba se ale hýbe a společně s ní by se měla zásadně pohnout i nabídka portálů. Jasně, že se mezi vámi najde smečka příznivců současných obyčejů, koneckonců, ani já netoužím po tom, aby se všechny weby svorně chytily za nosy a skočily reengineering z mostu. Jen je zapotřebí zvednou zadky z léta prosezených podušek a přizpůsobit se době. Obraty i gramatika už se zlepšily. Ostatně i ta skvělá parodie recenzentských klišé od Miloše Bohoňka už aktuálně není na místě. Tak teď ještě tohle, prosím. Díky moc a čau.